Něco je špatně! Děti vědí, co s tím + NÁVOD pro dospělé

Občas mám nutkání strčit Marušku pod ledovou sprchu, abych zastavila její křik, vztek a pištění. K takovému činu ale nikdy nedojde, myšlenka už nemá takovou sílu, aby přiměla mé tělo k akci. A tak svou dceru i to, co mi běží v hlavě, jen pozoruji.

Zjistila jsem dvě věci.

1. Je to přirozená součást člověka

Nepříjemné emoce a fyzické projevy těla jsou přirozenou součástí života dětí.

Chtěla bych napsat i světa dospělých, ale … My dospělí své nepříjemné pocity potlačujeme nebo je necháváme nás nekotrolovaně ovládat. A stejně tak se chováme k dětem.

Jen se zamyslete.

Kdy v poslední době něco nebylo podle vašich představ? Jak jste na to reagovali? Prožili jste si naplno svůj smutek, vztek, zakřičeli jste si, zabušili pěstma do polštáře?

A pokud máte děti, určitě znáte situace, kdy potřebujete odejít z domu a dítě nespolupracuje a křičí, protože si zrovna chce hrát. Jak se k němu zachováte? Utnete jeho křik slovy „Přestaň, teď musíme jít”?

Co se stane s potlačenými pocity, když jim neumožníme námi projít ven? Uloží se v těle. Zapíšou se do naší mysli nebo se otisknou do našeho srdce. Tiše a nenápadně nás utvrzují v tom, že život je těžký, lidé jsou zlí a na světě není tak krásně.

2. Kde se takové myšlenky berou

Sbíráme si je už od dětství. Od našich rodičů, vychovatelů, blízkých. Přesně v takových situacích, jako jsem nastínila výše. Jako děti máme svůj svět a z toho okolního si bereme to, co se nám líbí a dělá nám dobře. Pak jsou tu ti velcí, kteří říkají, jak co má být, jak se co má dělat, jak máme myslet a jak se máme cítit. A to se nám občas nelíbí. Tak křičíme, vztekáme se, bušíme hlavou o zem. Dáváme průchod svým nepříjemným pocitům.

Když do poslední kapky vybijeme jejich náboj, zase za chvíli svítíme jako sluníčka. Naučíme se tomu, že je v pořádku projevit, že se nám něco nelíbí a neznamená to, že my jsme ti špatní. Pokud ale zasáhne dospělák a naše pocity utlumí nebo znásobí tak, že už si s nimi sami neporadíme, uložíme si informaci, že je špatně se naplno projevit nebo že jediná cesta, jak dosáhnout svého, je řvát do padnutí.

Podle toho se pak odvíjí náš život. V dospělosti už jen žijeme podle myšlení, které jsme si vytvořili jako děti.

No to je teda pěkné, to už tak bude napořád nebo se s tím dá něco dělat?

Ano, dá. I když jsme dospělí, můžeme naše vnímání reality změnit.

Tady je můj návod:

  • Vytáhnout kořeny problémů na denní světlo

    Když víme, že to, co se nám dnes děje, vzniklo v našem dětství, můžeme se při příští nepříjemné situaci zastavit a najít, odkud toto nastavení pramení.

    Moje myšlenka na ledovou sprchu má kořen v dětství, kdy mě rodiče při mém nezvladatelném pláči sprchovali studenou vodou. Teď, když mám sama dítě, mi to přišlo jako běžné opatření a moje mysl mi jej nabídla k použití, když dcera řvala.

  • Rozpustit náboj, který pohání myšlenku

    Vžijeme se do role toho malého dítěte (nás v dětství), kterému se děje něco nepříjemného a naplno si prožijeme všechny pocity, které jsme tehdy měli.

    Jsou mi 4 roky. Pláču, protože si mě rodiče nevšímají tolik jako dřív. Už rok se o jejich pozornost dělím se svou sestrou. Cítím se bezmocná a sama, tak pláču, aby si mě všimli. Místo pochopení a obejmutí přichází ledová sprcha.

  • Přijmout a pochopit

    Přijmeme celou situaci takovou, jaká je. Když pochopíme, proč k ní došlo a proč jsme se tam tak my nebo ostatní chovali, můžeme najít nastavení, které jsme si z ní do budoucna odnesli.

    Rodiče už neví, co se mnou dělat a tak v dobré víře použijí na zklidnění mého pláče ledovou vodu. Nikdo jim neřekl, jak najít důvod mého pláče a že si se mnou mohou promluvit jako s dospělým člověkem a společně najít řešení celé situace. Jenže to se nestalo a já si tak do svého života odnáším nastavení „Když budu křičet, všimnou si mě, i kdyby to znamenalo dostat ledovou sprchu.”

  • Určit nový směr

    Když známe své nastavení a jeho příčinu, můžeme ho vědomě změnit. Nastavit nový kurz naší plavby ke šťastnému životu.

    Dnes už nemusím křičet, aby si mě všimli. Mohu se naplno projevit ve své podstatě, svěřit se se svým trápením a být pochopená a milovaná. A stejně tak se mohu chovat ke své dceři a dávat jí lásku a porozumění tehdy, kdy je to potřeba. Už mě neovládají převzaté způsoby chování, vytvářím si svobodně své vlastní. Čerpám ze své intuice, nechávám se vést svou duší a pozoruji na dceři, co je přirozené a funkční.

Takže svým dětem škodím, když je při každém křiku hned zastavím? Ale když je nechám, co když mi takhle přerostou přes hlavu?

Neříkám, že teď máte nechat děti vybíjet své emoce kdykoliv a kdekoliv, aniž byste zasahovali. Časem sami poznáte hranici, kdy je vhodné svými slovy nebo činy do dětského křiku nebo bouchání o zem zasáhnout a zamezit tak škodám na jejich organismu nebo materiálních věcech. Můžete to ale udělat způsobem, který je citlivý, vnímavý a založený na spolupráci a domluvě, ne na autoritě a příkazech.

Děti mají skvělý nástroj, jak se vypořádat s tím, co se jim nelíbí a tím je právě naplno si prožít veškeré emoce a tělesné pocity, vybít jejich náboj a nechat je zcela odejít.

Když do takového procesu necitlivě zasáhneme, ať už v dobré víře pomoci nebo kvůli neschopnosti tyto jejich emoce zvládnout, nevyjdou ven a zůstanou v nich. A když vyrostou, jsou jimi nevědomě ovládány a pak se jich musí jako my dospělí zbavovat. Není tedy lepší nechat je přirozeně projít a spíše se zaměřit na to, co to dělá s námi?

Návod už znáte. Zkoušejte, naučte se porozumět sobě, vnímejte, co s vámi projevy vašich dětí nebo okolí dělají a jak na ně reagujete.

Navraťte se do dětského světa lehkosti bytí, ovšem se zkušenostmi a znalostmi, které jste za celý život nasbírali. Při práci na sobě časem zjistíte, že už nepotřebujete ani křičet, když se něco nedaří, protože svět je najednou krásným místem k žití a lidé okolo jsou velmi milí. Takový svět přeji nám všem – dětem i dospělým.

Lenka Pánková
Lenka je terapeutka s duší léčitelky, inspirující žena a šťastná máma, která přispívá tím, co umí a co prožila k tomu, aby ženy rodily děti v lásce, radosti, harmonii a klidu. Pomáhá ženám postavit se do své síly, napojit se na své tělo, dítě a přírodu, probudit vědomí a prožít tak porod jako nádherný zážitek na celý život. Příběh Lenky o cestě k vědomému těhotenství a porodu si můžete přečíst tady. Lenka je autorkou e-booku zdarma Jak rodí Bohyně a 5 kroků k vysněnému porodu.

Líbí se vám moje články? Rádi byste dostávali na svůj e-mail upozornění vždy, když vytvořím další?
Přihlašte se k zasílání inspirace z oblasti přirozeného životního stylu a buďte mezi prvními, kdo si ji bude číst!

Komentáře
  1. Marie napsal:

    Leničko, mockrát děkuji. Tento článek se mi dostal do cesty v pravý čas. Zase jsem si uvědomila tolik souvislostí a o to víc s chutí na sobě zapracuji. Zdravíme vás , rodinko.

Napsat komentář: Lenka Pánková Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů