Něco je špatně! Děti vědí, co s tím + NÁVOD pro dospělé

Občas mám nutkání strčit Marušku pod ledovou sprchu, abych zastavila její křik, vztek a pištění. K takovému činu ale nikdy nedojde, myšlenka už nemá takovou sílu, aby přiměla mé tělo k akci. A tak svou dceru i to, co mi běží v hlavě, jen pozoruji.

Zjistila jsem dvě věci.

1. Je to přirozená součást člověka

Nepříjemné emoce a fyzické projevy těla jsou přirozenou součástí života dětí.

Chtěla bych napsat i světa dospělých, ale … My dospělí své nepříjemné pocity potlačujeme nebo je necháváme nás nekotrolovaně ovládat. A stejně tak se chováme k dětem.

Jen se zamyslete.

Kdy v poslední době něco nebylo podle vašich představ? Jak jste na to reagovali? Prožili jste si naplno svůj smutek, vztek, zakřičeli jste si, zabušili pěstma do polštáře?

A pokud máte děti, určitě znáte situace, kdy potřebujete odejít z domu a dítě nespolupracuje a křičí, protože si zrovna chce hrát. Jak se k němu zachováte? Utnete jeho křik slovy „Přestaň, teď musíme jít”?

Co se stane s potlačenými pocity, když jim neumožníme námi projít ven? Uloží se v těle. Zapíšou se do naší mysli nebo se otisknou do našeho srdce. Tiše a nenápadně nás utvrzují v tom, že život je těžký, lidé jsou zlí a na světě není tak krásně.

2. Kde se takové myšlenky berou

Sbíráme si je už od dětství. Od našich rodičů, vychovatelů, blízkých. Přesně v takových situacích, jako jsem nastínila výše. Jako děti máme svůj svět a z toho okolního si bereme to, co se nám líbí a dělá nám dobře. Pak jsou tu ti velcí, kteří říkají, jak co má být, jak se co má dělat, jak máme myslet a jak se máme cítit. A to se nám občas nelíbí. Tak křičíme, vztekáme se, bušíme hlavou o zem. Dáváme průchod svým nepříjemným pocitům.

Když do poslední kapky vybijeme jejich náboj, zase za chvíli svítíme jako sluníčka. Naučíme se tomu, že je v pořádku projevit, že se nám něco nelíbí a neznamená to, že my jsme ti špatní. Pokud ale zasáhne dospělák a naše pocity utlumí nebo znásobí tak, že už si s nimi sami neporadíme, uložíme si informaci, že je špatně se naplno projevit nebo že jediná cesta, jak dosáhnout svého, je řvát do padnutí.

Podle toho se pak odvíjí náš život. V dospělosti už jen žijeme podle myšlení, které jsme si vytvořili jako děti.

No to je teda pěkné, to už tak bude napořád nebo se s tím dá něco dělat?

Ano, dá. I když jsme dospělí, můžeme naše vnímání reality změnit.

Tady je můj návod:

Takže svým dětem škodím, když je při každém křiku hned zastavím? Ale když je nechám, co když mi takhle přerostou přes hlavu?

Neříkám, že teď máte nechat děti vybíjet své emoce kdykoliv a kdekoliv, aniž byste zasahovali. Časem sami poznáte hranici, kdy je vhodné svými slovy nebo činy do dětského křiku nebo bouchání o zem zasáhnout a zamezit tak škodám na jejich organismu nebo materiálních věcech. Můžete to ale udělat způsobem, který je citlivý, vnímavý a založený na spolupráci a domluvě, ne na autoritě a příkazech.

Děti mají skvělý nástroj, jak se vypořádat s tím, co se jim nelíbí a tím je právě naplno si prožít veškeré emoce a tělesné pocity, vybít jejich náboj a nechat je zcela odejít.

Když do takového procesu necitlivě zasáhneme, ať už v dobré víře pomoci nebo kvůli neschopnosti tyto jejich emoce zvládnout, nevyjdou ven a zůstanou v nich. A když vyrostou, jsou jimi nevědomě ovládány a pak se jich musí jako my dospělí zbavovat. Není tedy lepší nechat je přirozeně projít a spíše se zaměřit na to, co to dělá s námi?

Návod už znáte. Zkoušejte, naučte se porozumět sobě, vnímejte, co s vámi projevy vašich dětí nebo okolí dělají a jak na ně reagujete.

Navraťte se do dětského světa lehkosti bytí, ovšem se zkušenostmi a znalostmi, které jste za celý život nasbírali. Při práci na sobě časem zjistíte, že už nepotřebujete ani křičet, když se něco nedaří, protože svět je najednou krásným místem k žití a lidé okolo jsou velmi milí. Takový svět přeji nám všem – dětem i dospělým.