Jak vypálit zlobu mezi rodiči

Vesmír je úžasný v tom, jak nám do cesty posílá přesně to, co ještě nemáme v sobě vyřešené. V nepříjemných situacích se pak stačí zastavit a vnímat, který můj blok to vše způsobuje, pojmenovat ho, vyčistit v příčině a dál žít šťastně. Ještě donedávna to pro mě bylo velmi těžké, v napjatých situacích jsem reagovala podrážděně a vinu házela na okolí, hlavně na ty nejbližší, i když jsem si hned poté uvědomila, že si za to mohu sama. Tentokrát to bylo jiné. Přímo v dané situaci jsem rovnou našla příčinu a hned ji vyčistila. Něco se změnilo a já najednou vše pochopila.

Přesně na den ve svých 13 měsících dostala Maruška svou první horečku. Zjistila jsem to, když jsem ji v noci kojila, byla celá teplá a neklidná. První, co mě napadlo, bylo svlíknout sebe i ji a tulit se tělo na tělo, aby šla teplota dolů. Zároveň jsem věděla, že její tělíčko s něčím bojuje, možná jsem na ni přenesla něco ze své rýmy nebo jí rostou zoubky, takže je taková reakce vítaná. Každopádně jsem si ale rychle našla, co mi na tom vadí. Ráno mě čekala důležitá terapie, měla přijít žena, na které nám s Davidem moc záleží a ona se po dlouhé době rozhodla vyřešit své problémy. Tak jsem si čistila, že musím říct ne, i když jsem to už slíbila – s kamarádkami jít ven, ale máma mi to zakazuje. David to celé prospal a když se nad ránem probouzel, hned jsem mu vše pověděla a jeho první otázka byla – už sis našla, co tam máš?

To nejhorší jsem vyčistila hned v noci. K ránu jsem toho moc nenaspala, buď jsem kojila nebo nosila, tak jsem mohla hodně přemýšlet. Jak nejlíp uzdravím svou dceru, aniž bych musela k doktorce? Jak zvládnu běžné denní povinnosti, když se sama necítím nejlíp? Jak si může tatínek tak klidně spát, že ho nevzbudí ani pláč jeho dcery? Dnes má volno, ale zítra jde zase na celý den do práce, takže si vůbec neodpočinu. Proč jsem na všechno tak sama a nikdo mi nepomůže? A tak bych se mohla dál zamotávat do negativních myšlenek, kdybych se nerozhodla zjistit, proč se mi to celé děje.

V osm ráno ti moji dva miláčci vstali, Maruška stále ještě hořící, ale už klidná. Nechala jsem je spolu osamotě a najednou jsem slyšela, jak si hrají a smějí se. Uklidnilo mě to, nebude to nic vážného. V knížce Jak pečovat o zdraví dítěte navzdory vašemu lékaři jsem se dočetla, že pokud dítě nepozřelo něco toxického, není apatické nebo nemá velké dýchací obtíže, je nejlepší nechat horečku proběhnout bez jejího tlumení, hlídat pitný režim a do tří dnů by měla přejít. Na radu naší známé jsem Marušce ještě uvařila čaj z bezových květů a do pupíku jí kápla kapku esenciálního mátového oleje. Nijak jsem ji neomezovala, když chtěla stát u otevřeného okna a venku bylo docela chladno, nechala jsem ji. Když chtěla kojit nebo se tulit, byla jsem tu pro ni. Znovu jsem ocenila, že stále plně kojím, bylo snadné tak hlídat její pitný režim a zároveň do ní dostat potřebné živiny.

Největší obrat přišel, když jsem se svého milovaného zeptala, jestli za její stav můžeme opravdu my dva. A on mi řekl: „Četl jsem, že horečkou děti vypalují zlobu mezi svými rodiči a ty jsi na mě včera večer byla docela zlá“. A v ten moment mi to došlo. Už několik dní, co je David od rána do večera v práci, jsem na něj nazlobená, že není s námi. Hned mi naskočila příčina, jak tatínek odchází do hospody a nikdy tu se mnou není, když ho potřebuju a chci. David mi taky řekl, že by chtěl, abych na něj byla hodná jako na Marušku. Měla jsem za to, že jsem, ale on je přece velký, tak musí plnit i povinnosti a když je neplní, tak jsem naštvaná. Došlo mi, že to je ale láska s podmínkami a když já si přeji být bezpodmínečně milovaná, mám lásku taky stejně dávat, malým i velkým bez rozdílu. Byl to tak průlomový okamžik, ve kterém jsem si uvědomila, jak to všechno je. Nahlídla jsem na sebe i okolí zvrchu a uviděla všechny souvislosti. Pochopila jsem poselství své dcery.

Celé odpoledne jsem si užívala bytí v přítomnosti, s Maruškou jsme baštily mražené borůvky, dívaly se na pohádku, kojily i pily vodu a čajík, spaly přitisknuté na sebe a já jsem Vesmíru děkovala za takovou lekci se skvělým rozuzlením. Večer jsme Marušku okoupali a když jsem ji před usnutím kojila, zjistila jsem, že už vůbec nehoří. Po horečce ani stopy. Nebyl důvod, aby přetrvávala, když se zloba mezi mámou a tátou rozplynula.

Teď už s jistotou vím, že za vše, co se děje našim dětem, jsme zodpovědní my rodiče, respektive naše bloky a nastavení. A můžeme si svobodně vybrat, jak budeme vzniklé situace řešit, zda zvolíme tradiční přístup, i když by se jednalo o šetrnou přírodní léčbu v případě nemoci, nebo si najdeme, co nám na tom vadí a v sobě to vyřešíme. Děti pak reagují téměř hned, stejně jak rychle problém vznikl, tak rychle může odejít. Za sebe volím kombinaci obou přístupů – vždy hledám a zpracovávám příčinu u sebe a zároveň zůstávám praktická a využívám možností dnešní doby a darů přírody ke zlepšení a zpříjemnění řešeného problému, než se ho v sobě a tak i navenek zbavím nadobro. A děti jsou tak úžasné, že nám v tom pomáhají, i kdyby je to v nejhorším případě mělo stát (šťastný) život. Tak je nenechávejme dlouho čekat, vyřešme to v sobě a pak si s nimi šťastně užívejme každou vteřinu!