Jak se zcela změnit za jeden rok

Jeden den si budu pamatovat celý život. Den, kdy jsme spolu s Davidem porodili naši nádhernou dceru Marii. Den, kdy naše životy nabraly zcela nový směr a rozměr. Dnes po roce se ohlížím zpátky a jsem vděčná za všechny krásné okamžiky, které jsme spolu prožili, i za těžké situace, které jsme nakonec zvládli a díky kterým jsou z nás jiní lidé. Jedno je jisté, už nikdy nebudu stejná jako dřív. Jsem máma a vidím svět jinýma očima.

Foto Zuzana Pragrová

Důvěra v život

Na počátku jsme uvěřili ve vlastní sílu přivést na svět dítě. Já jsem důvěřovala svému tělu a našemu miminku a David důvěřoval mně. Tento zážitek nás navždy spojil a vryl se do našich srdcí. S novými situacemi kolem novorozeněte se důvěra v život začla pomalu vytrácet a na řadu přišlo naslouchání radám okolí, hledání informací venku a souboj intuice s rozumem. Přestala jsem být a začala moc řešit. Každý větší pláč pro mě znamenal, že jsem špatná máma, tak jsem RUŠkou vyčistila situaci z dětství, kdy si myslím, že jsem špatná, když mě naši nemají rádi a pořídili si mou sestřičku. Chvíle to byly krušné, ale pročistila jsem se k rozhodnutí, že znovu budu poslouchat svou intuici a užívat si to. Přece jsem nerodila v bezpečí domova, aby mě o tento klid následně připravilo okolí, které mělo do naší péče o Marušku potřebu mluvit a zasahovat. Znovu jsem uvěřila ve své mateřské instinkty a moudrost své dcerky a více jí naslouchala. A ona se postupně uklidňovala a vloženou důvěru mi vracela naplno zpátky. Naučila mě stát si za svým a být vědomá v každém okamžiku. Méně řešit a více být a žít.

Opustit stará přesvědčení

Měla jsem jasnou představu, jak mají určité věci být. Trvala jsem na tom, že do porodu musíme bydlet v novém. Že naše dítko nenecháme ani chvíli plakat. Že jej budeme výhradně nosit v šátku. A až začne samo jíst, bude dostávat jen bio rostlinnou stravu v syrovém stavu.

Teprve dnes se chýlí rekonstrukce našeho nového bydlení ke zdárnému konci. Myslela jsem si, že jedině v novém čistém prostředí mohu svému dítěti zajistit ty nejlepší podmínky pro život a tak jsem se těžko smiřovala s tím, že budu rodit ve stávajícím bytě. Vždycky jsem pak dávala termíny, kdy už se opravdu musíme nastěhovat do nového, protože Maruška už to začíná vnímat, začíná lozit, batolí se, doleze si až na chodbu ke schodům…Byl to však boj se sebou samou, musela jsem hodně čistit a pak konat, abych se i ve stávajícím bydlení cítila dobře. Marušce to bylo úplně jedno, zvídavě zkoumala nejdřív z postele, pak se přesunula na zem na staré koberce a nakonec na chodbu na starou dřevěnou podlahu. Vůbec nebylo třeba odklízet věci z jejího dosahu, když začala lozit, odklidili jsme pouze nebezpečné předměty a nechali ji objevovat běžné věci z našeho života. Zjistila jsem, že děti jsou velmi chytré, když začnou vnímat hloubku, jsou schopné samy slézt z postele nohama napřed nebo šuplíky vytahují zásadně jen za madla. Ve všech ostatních případech končících pláčem hrál hlavní roli náš strach, že se něco stane.

Do tří měsíců probrečela Maruška většinu večerů, když ji bolívalo bříško. Pochopila jsem, že pláč je přirozený projev malého miminka, které si tak zrovna odžívá nepříjemné pocity. Měla jsem tendence tišit pláč kojením, ale David mě jemně nasměroval k tomu, že ji mám nechat plakat. Tak jsem ji aspoň přitulila k sobě a ona se vyplakala, odžila si to špatné a zase bylo dobře. Ze začátku mi jakýkoliv její pláč dělal špatně, nesnesla jsem pomyšlení na to, že se moje dítě trápí, ale postupně jsem ho přijala jako běžnou součást našeho života a dnes jsem vklidu, když ji slyším plakat. Jsou různé druhy pláče, jeden když něco opravdu potřebuje a pak je třeba tuto potřebu zjistit a naplnit a druhý když si něco udělá a ten brzy sám přejde.

V prvních měsících jsem Marušku nosila výhradně jen já a v šátku. David si ji nechal navázat v jejích čtyřech měsících. Pak jsme pro něj pořídili nosítko, které jsem si díky snadné a rychlé manipulaci oblíbila i já. Nošení venku bylo praktické hlavně v podzimních a zimních měsících, kdy nebylo třeba ji navlíkat, protože na sobě měla ještě vrstvu šátku, zateplovací kapsu nebo naši bundu. Stačilo ji doma navázat, zateplit hlavičku a nožičky, zateplit sebe i s šátkem a mohlo se vyrazit. Brzy jsme také pořídili kočár, ve kterém Maruška spinkala na zahradě a po zimě jsme s ním vyráželi i na procházky, když už naše záda nošení nezvládala, protože Maruška byla dost těžká. Když z kočáru vyrostla, koupili jsme golfky, ze kterých má zase jiný pohled na okolní svět. Nosítko ale stále patří k našim oblíbeným pomocníkům, hlavně v něm můžu kojit, když ji na procházce přepadně hlad nebo se chce tulit a také mi pomáhá při všech domácích pracech, když chce být Maruška u mě.

Své první jídlo ochutnala v pěti měsících, kdy ožužlávala čerstvý fenykl. V desíti měsících jsem jí na lžičku naškrábala první avokádo. Zašklebila se a vyplivla ho. Druhý pokus dopadl o mnoho lépe a dnes je avokádo její oblíbená pochoutka, ještě radši má ale sladké banány. Hlavní výživu jí stále poskytuje mateřské mléko. Postupně ochutnala jablíčka, hrušky, meruňky, broskve, nektarinky, hroznové víno, borůvky, melouny, okurky, řapíkatý celer, cuketu – vše čerstvé a nejlépe v původním stavu, aby si to mohla sama dávat do pusy a ožužlávat. Miluje dužinu z mladého kokosu. Na vařeném jídle si zatím pochutnává jen zřídka, vedou sladké batáty, mrkvička, dýně a moc ráda má také brambory jako její táta. Jednou měla i klasický rohlík, který jí na žužlání vydržel nejdéle, ale většinu pak vyplivla. Má také moc ráda žitný chleba a utlouct se může po zmrzlině z kozího mléka, kterou jsme objevili u nás v Brandýse. Ochutnala také klasickou čokoládovou točenou zmrzlinu, kterou tátovi olízla v nosítku a také mu ukousla kus lázeňské oplatky, když se zrovna nedíval.

Za ten rok jsem se naučila nechávat věcem volný průběh a přijímat je takové, jaké jsou. Už nic dopředu nepředvídám a reaguji na to, co se zrovna děje. Pokud mám u toho nepříjemné pocity, vyčistím je a mohu se rozhodovat s čistou hlavou. Velmi jsem tím usnadnila žití sobě i svému okolí. Život je přece nádherný, tak proč se omezovat tím, jak co má nebo nemá být. Užívám si ho naplno se vším, co přináší a zároveň v něm mám to nejlepší pro své tělo i mysl, ovšem přirozeně, bez chtění a tlaků.

Moudrá rádkyně intuice

Pak byly také věci, u kterých jsem věděla, že tak budou. Třeba že budeme mít lotosový porod, kdy necháme miminko po narození připojené pupečníkem na placentu, dokud se samo neoddělí. Že bude s námi spát v posteli. Že jej budeme dávat od narození na nočník. Že budu kojit, dokud se samo neodstaví.

Rodit doma znamená poradit si se všemi úkony, které s porodem souvisí a v porodnici je za vás udělají ostatní. Proto bylo pro nás nejjednodušší nestříhat pupečník a nechat přírodu, ať si poradí sama. Ať si Maruška sama rozhodne, kdy chce svou součást, která ji prvních devět měsíců vyživovala, opustit a vrhnout se naplno do našeho světa. Věděli jsme, že tak je to pro nás všechny nejlepší. Maruška díky tomu získala nejen nádhernou sytou barvu kůže, ale také přirozenost a cílevědomost, které jsou společné většině lotosových dětí.

Zachytávat Marušky vylučování přímo do nočníku se ukázalo jako velká výzva, ale také dobré rozhodnutí. Naučilo nás to vnímat její potřeby a vyhodnocovat její gesta. Dnes chápe, že se čůrá a kaká do nočníku a ne do plenek. Nikdy netrpěla na žádné opruzeniny, většinu dne a celou noc je s nahatým zadečkem a je tak nejspokojenější. Někdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než hlídám, jestli Maruška nechce čůrat nebo ji mám na nočníku a to dokonce i v noci. Když mi to přestalo vyhovovat, dala jsem jí plínku a ona si pak o to více řekla, že potřebuje na nočník. Dnes peru plínky jednou za měsíc, nehody se většinou stávají, když zrovna nejsme u ní a už to nemůže vydržet.

Společné spaní v posteli jí poskytuje pocit bezpečí a jistoty, že rodiče jsou v noci u ní a ochraňují její spánek. Mně usnadňuje noční kojení a celkově jsem klidnější, když ji mám u sebe, jinak už si to ani nedovedu představit. Až bude chtít spát ve své posteli, řekne si a dostane ji. Do té doby bude mít místo v našem hnízdečku, které se bude s každým dalším potomkem zvětšovat. Už nyní jsme přidali jednu matraci, abychom měli všichni své pohodlí a zároveň byli blízko sebe.

Dodnes Marušku plně kojím, teprve poslední měsíc si sama říká o jídlo, které potřebuje ožužlávat kvůli rostoucím zoubkům. A že mám mléko stále výživné, o tom svědčí její baculaté nožičky a ručičky. Kojit budeme ještě dlouho, není to totiž jen o výživě, ale také o láskyplném kontaktu. Při kojení se vyplavují hormony štěstí a tak i já pociťuji obrovský příval lásky, který Maruška ještě umocní hlubokým pohledem do mých očí. Zamilovávám se tak každý den.

Žít v přítomném okamžiku

Věnovat dítěti veškerý čas a péči se může zdát jako náročný a svazující úkol, mně osobně to však ve výsledku přineslo obrovskou svobodu a žití v přítomném okamžiku. Maruška je děťátko nasycené kontaktem a láskou. Umí dát patřičně najevo, když něco chce nebo se jí něco nelíbí. Nepříjemné emoce dokáže prožít naplno, v bezpečí našich náručí se vybrečí a po chvíli je zase jako sluníčko. Žije tady a teď. Přesně do takového stavu se my dospělí chceme znovu dostat, z dětství jej moc dobře známe, jen ho teď prožíváme s nabytými zkušenostmi. Čím více bloků máme odčištěno, tím častěji a déle v takovém stavu jsme. Co víc můžeme pro sebe a své děti udělat, než že budeme plně přítomni a vědomi si toho, že svou realitu si tvoříme svými myšlenkami a že záleží jen na nás, jak celý život prožijeme, koho na té cestě potkáme a co v životě vykonáme? Děti jsou krásně nastaveny už od začátku, dokáží vše, na co jen pomyslí a naším úkolem je být jim dobrými průvodci, vytvořit jim bezpečné prostředí pro jejich rozvoj a užívat si spolu s nimi prosté láskyplné bytí. A pokud si to dovolíme, můžeme po jejich boku vyrůst tam, kam až si dovedeme představit.

Foto Zuzana Pragrová

Maruško, děkujeme za nekonečné obohacení našich životů, jsi naše láska a svým světlem nám prozařuješ každý den. Za první rok jsi zvládla spoustu věcí a mnoho dalšího nás ještě čeká, tak Ti přejeme, ať si užíváš každý den, máš vše, co potřebuješ a rozdáváš kolem sebe radost a štěstí. Milujeme Tě!