Mami, já jsem taky máma

Kdo je první člověk na světě, se kterým přijde dítě do kontaktu? Kdo jej 9 měsíců nosí pod srdcem a celý život v srdci? Kdo je tak silný, že překoná porodní bolesti, aby pak s úsměvem a jiskrami v očích přivítal toho malého tvorečka na světě? Za kým dítě přijde, když jej bolí na těle či na duši, protože u něj očekává bezpodmínečné přijetí a lásku?

Moje, tvoje, naše, vaše a hlavně svá…MÁMA

Svou mámu z celého srdce miluji. Lásku k ní jsem v sobě měla už od začátku svého početí, jen v průběhu dospívání ji překryly různé špinavé filtry a tmavé brýle, které v našem vztahu páchaly malé i velké škody.

Ne vždy jsem se svou mámou se vším souhlasila, naopak jsem byla velmi naštvaná, když mě nechtěla pouštět večer s kamarádkami ven. Když jsem něco chtěla, musela jsem si to vybojovat a často jsem ten boj prohrála. Těšila jsem se, až budu plnoletá, že si budu moct dělat, co budu chtít. A odejdu z domova…za svou láskou přes půlku republiky.

Dítě míní, dospělý mění

Čas plynul a já si v 18 letech uvědomila, že se tou číslovkou vlastně nic nemění. Už jsem neměla potřebu utíkat, naučily jsme se spolu s mámou vycházet a občas jsme byly i dobré kamarádky. Nejšťastnější jsem byla, když jsem na jejím strhaném obličeji viděla opravdový úsměv z toho, co ji baví.

Pamatuju si náš nádherný balkón osázený každý rok barevnými květinami. Nechápala jsem její snažení, když se o kytky pravidelně starala a tolik si na nich potrpěla. Možná proto jsem na své zahradě neměla nikdy nic barevného, co by se nedalo sníst. Až donedávna. Pochopila jsem tu její radost z květin, kterou přináší jen tím, že jsou.

Pochopila jsem i chování své mámy, která dělala to nejlepší, čeho byla v době mého dětství schopna. Čím víc jsem věděla, jak jinak přistupovat k porodu či výchově dětí, tím více mi bylo líto, že já jsem takové dětství neměla. A bylo to líto i mé mámě.

Pevné základy našeho života

Základy našeho života jsou máma a táta. Pokud jste s nimi měli a máte hezké vztahy, je to skvělé! Já jsem měla pěkné dětství, ale stejně jsem si v něm nasbírala spoustu programů, které mi rodiče i blízcí nevědomě předávali.

Co bylo, to bylo. Dětství je pryč. Sama jsem teď máma a mám vlastní rodinu. Hodně jsem si už ve vztahu se svou mámou a svým tátou vyčistila a mám s nimi nádherné vztahy. Některé dosud neobjevené programy však v sobě mám stále a dnes už se mi ukazují ne přes rodiče, ale přes manžela a dceru.

I já dělám pro svou dceru to nejlepší, čeho jsem schopna, stejně jako to dělala moje máma pro mě. Pro naše děti bychom se rozdaly a často pak zapomínáme na sebe. Jenže když je nešťastná máma, dítě to hned pozná a reaguje. V tu chvíli se na danou věc dívám z jiného úhlu pohledu. Výsledek je na dceři poznat okamžitě.

Učím svou mámu

Když jsem otěhotněla, čerpala jsem z různých zdrojů informace, jak přirozeně porodit a být tou nejlepší mámou ve smyslu dítě pozorovat, učit se od něj, být mu oporou a provázet ho naším světem. Tuto cestičku jsem si musela vyšlapat sama, nikdo mi ji v životě nepředal. A tak jsem učila i svou mámu, jak se dá přistupovat k dětem bez tlaku, křiku, strachů a zákazů.

Máma mi naslouchala a v mém přístupu k dětem mě podpořila. Největší oporu jsem v ní našla prvních 14 dní po narození Marušky. S manželem jsme mysleli, že první dny zvládneme sami, ale když jsme se ještě odpoledne kochali pohledem na naši ráno narozenou dceru a pocítili hlad, rozhodli jsme se využít nabídky máminy pomoci.

Nasedla do vlaku a hned na druhý den přijela. Připravovala nám jídlo, prala a žehlila prádlo, uklízela, houpala Marušku v náručí, když ji bolelo bříško, pomohla mi zorientovat se v péči o novorozeně a byla mi velkou oporou, když si se mnou povídala nebo jen tak byla nablízku. Sama díky tomu má se svou vnučkou nádherný vztah.

Mámy se mají navzájem

Dříve byla taková mezigenerační pomoc běžná, rodiny bydlely společně ve velkých domech a zkušenosti si předávaly přirozeně. Do mých pěti let byla součástí mého každodenního života babička, máma mé mámy, která jí v mnoha věcech pomáhala. Pak jsme se odstěhovali.

Mým snem je tuto tradici obnovit, být nablízku svým dětem, až jednou budou mít své děti. Udržovat teplo rodinného krbu a užívat si plodů naší i jejich lásky. Oslavovat každý rok den maminek jako projev úcty a obdivu za to, co bez řečí a s tou největší láskou přirozeně dělají – starají se o své bližní a kdykoliv jsou tady pro ně.

Být mámou je nádherná role, kterou stojí za to ocenit. Děti to dělají každý den svým úsměvem, pusinkami, utrženou kytičkou nebo řeknou své mámě, že ji mají rády. Je to tak jednoduché a nic to nestojí. Dělejme to i my dospělí, den bude pro ty mámy hned radostnější.

Poděkování pro mou mámu