Jsem tak silná, že všechno zvládnu sama! Opravdu?

Žena, která se rozhodla pomáhat lidem ke štěstí, má nejdřív udělat šťastnou samu sebe. A když ve svém konání nemá potřebnou podporu okolí, o to více by se měla podívat do sebe, jak to uvnitř má.

Ach, ta očekávání…

S manželem opakovaně zažívám období, kdy začnu tlačit jeho i sebe do věcí, které měly být už dávno hotové. Rozdávám úkoly a jsem nepříjemná, když se neplní podle mých představ. Výsledkem je, že on se uzavře, do sebe i do jiného pokoje, nemluví, až úplně vypne a přestává fungovat. Tento stav trvá i několik dní.

Já před ním nejdřív obhajuji svůj názor a když nepřichází žádná reakce, taky se stáhnu a dál už si mluvím jen sama ve své hlavě. Jak by to mělo být, jak to není, jak je to hrozné, tohle si nezasloužím, dělám všechno a on nic, jsem na to sama…a programy už jedou.

Často se chytnu do pasti svých negativních myšlenek, než mi dojde, že mám skvělý nástroj k jejich rozpuštění. Na roli oběti si hraju tak dlouho, dokud jsem pod vlivem programu „Jsem už velká holka, dost silná na to, abych to všechno zvládla a poradila si sama”. Jako prvorozená jsem k tomu byla vedená.

Jak si to představuji

Jenže jsem zároveň tvor velmi společenský, ráda si s lidmi povídám o životě a jako žena toužím po něžném pohlazení a sladkých polibcích. Čím více si hraju na silnou, tím silnější musí být i můj muž, aby prošel mou dočasnou hradbou, pevně mě přitiskl k sobě a dal mi pocítit svou pevnou náruč, kde se všechny pochyby rozplynou a zůstane jen láska.

Má představa ideálního vztahu vypadá takto: 

A realita?

…hmmm, ta je zatím trochu jiná. On čeká na mou láskyplnou náruč a podporu, aby mohl tvořit zázemí a být sám sebou. Já čekám na vytvoření podmínek pro hezký život, abych mohla lásku dávat a zároveň mít dostatek pro sebe. Trochu začarovaný kruh.

Ale jak z něj ven, když ani jeden nemáme vzor ze svého dětství? Jak se o takové partnerství pečuje, když převáží každodenní povinnosti a projeví se odlišné životní názory nás dvou?

Ano, dnes už existuje spousta kurzů pro páry a jsou to určitě skvělé investice do vztahů. Ovšem když máte malé dítě, o které se společně staráte dny i noci, navíc žádné babičky na hlídání, tak každou volnou chvíli rádi věnujete jen sobě (ať už si v klidu zajdete na záchod, nebo si připravíte a sníte jídlo, přečtete knížku nebo článek anebo jen tak jste).

Tak jak z toho ven?

V té samotě jsem si vzpomněla na to, co už dávno vím.

Nemůže za to nikdo jiný, ani manžel, ani dcera. Já jsem ten tvůrce vlastní reality a tak se vždycky ptám: „Jak jsem si tohle vytvořila?“

Když jsem přestala hledat viníka a takto poodstoupila, umožnilo mi to prohlídnout celou situaci a najít právě ty myšlenky, které to způsobily.

Do svých tří let jsem žila s rodiči jen já a všechno bylo krásné. Pak přišla na svět moje sestra. Už jsem nebyla sama, neměla jsem jejich plnou pozornost a dávala jim to najevo, ale nerozuměli mi. Tak jsem si vyvodila, že je lepší být sama. Rozhodla jsem se, že když mi nerozumí, tak budu zase sama (protože to mi rozuměli).

Program jako blázen, který se mi v životě dost často odehrával v různých situacích. Naposledy teď, když mi můj muž nerozuměl, co po něm přesně chci a udělal to po svém. A přesně podle mého nastavení „budu zase sama”, se tak i stalo.

A jak dál?

Po vyčištění těchto programů už spolu zase mluvíme. Čas ukáže, jak silná naše láska je, zda se přenese i přes tyto rány do našeho vztahu, které si každý neseme ze svého dětství.

Ve skutečnosti teď už téměř dva roky nejsem sama, mám svou úžasnou dceru, která je pro mě dar. Moc ráda bych se chovala ke všem dospělákům tak, jako se chovám k ní. S bezpodmínečnou láskou, respektem, pochopením, přijetím. Ona je tak čistá duše, že u ní mi to jde samo.

Když ve své mysli a realitě prožívám nechtěnou samotu, pomáhá mi vybavit si, co jsme s manželem prožili, ať už jde o krásné chvíle na Srí Lance a v Indii, nádherný svatební den se spoustou přátel, vytvoření krásného domova nebo božský porod. Pak si říkám, že spolu dokážeme velké věci, když se rozhodneme a mám u toho motýlky v břiše a jsem zase nadšená společným životem.

Teď už vím, že není třeba zvládnout všechno sama. A taky že můžu být občas křehká bytost a nechat si pomoct. Použít svou sílu jen v situacích, které to vyžadují. Třeba při plnění svých snů nebo u porodů svých dětí, kde je potřeba stoupnout si do své síly a být naplno sama sebou.

Naše síla je skvělá pomocnice, ale ne tak dobrá paní. Jak ji používáte vy? Patříte k těm, co se zapřou a věci dělají na sílu, i když to s nimi není úplně v souladu? Nebo se svou sílou kamarádíte a umíte ji nasměrovat k dosažení zadaného cíle? Budu ráda, když mi to napíšete do komentářů pod článkem nebo na facebooku Rodíme jako Bohyně.

Krásný den, Lenka💗

EDIT 2019: S manželem tvoříme vesele dál, v srpnu 2019 jsem porodila syna, naše druhé dítě. Do života nám také přišlo něco, co otevírá naše vědomí a přibližuje nás k sobě samotným i sobě navzájem.