Dopis pro mé třetí dítě aneb jak se ze „zasvěceného bohu války“ stal „dar boží“

Byl jsi mi celou dobu obrovskou oporou, energeticky a mnohdy nepozorovaně. Ty a tví sourozenci jste byli můj hnací motor do celé tvorby, povedlo se mi vytvořit pro nás silné finanční zázemí a mimo jiné i tím z partnerství mezi mnou a tvým tátou spadl velký balvan, já jsem se s dětmi vrátila z Rožnova do Boleslavi a začali jsme tvořit nanovo. Pánek family… Byl to velmi úspěšný rok po všech stránkách. Poprvé jsem si dovolila odjet od dětí na více nocí a vydatně jsem si na jaře 2022 odpočinula na dovolené v Dominikánské republice. Měla jsem čas jen na sebe a svou tvorbu. Myslela jsem si, že přestanu kojit, ale tehdy se to ještě nepovedlo. Až když jsi byl tři měsíce v bříšku, tak se tvůj bráška konečně postupně odpojil a mně začala moje pravidelná půlroční kojící pauza.

Před tvým příchodem jsem potřebovala po dvou dětech a velkém zápřahu dát do kupy mé tělo. Pomocí frekvenčních terapií se povedlo úžasně, po vyladění hormonů, dodání potřebných živin a zbavení se patogenů v ženských orgánech jsem tři měsíce měla tak pravidelný cyklus, jako ještě nikdy. A pak byl nečekaně zase pryč. Přišel jsi ty…

V dubnu, měsíci tvého početí, odešel tvůj děda, táta tvého táty. Tehdy se zdálo, že z nás všech spadlo velké břímě a máme konečně prostor tvořit zcela novou rodinu, posílenou navíc tvým příchodem. Ještě více jsem se ponořila do tvorby ozdravení na všech úrovních těla, mysli i duše, ladila pomocí frekvencí a tvořila velké věci s mým týmem. V květnu jsem se stala milionářkou a v červnu oslavila své 36. narozeniny. O prázdninách jsme si jako šťastná rodina užili oslavy narozenin tvých sourozenců a v září jsme se vydali do Bosny na pyramidy. I když to tehdy bylo velmi náročné s tvým bráškou, který řval a tloukl hlavou o zem, když nebyl ve své pohodě, uvnitř jsem byla šťastná a spokojená a moc si to celé užívala.

V říjnu jsem si dovolila pracovně odjet na Moravu a nechat tvého tátu s dětmi, dokonce za mnou přijeli a pak odjeli vlakem a já tak mohla v klidu cestovat sama autem. Nejen ta cesta autem, ale i celý týden frekvenčních terapií byly úžasná jízda a balzám na mou duši a tak jsem se domů vracela s velkým nadšením do další tvorby. Tvůj táta toto mé nadšení nesdílel a po vyjádření mé nespokojenosti s tím, jak to doma vypadá a že nezvládl včas odeslat dopis, který jsem mu svěřila, mě v tom nechal. “Přivodil” si horečky a nemoc, takže jen ležel a když už poněkolikáté zařval na děti, poslala jsem ho v zájmu nás všech dolů do bytu po dědovi. Děti se mi pak svěřily, že na ně byl nepříjemný i v mé nepřítomnosti. Měla jsem zato, že když si vybral být s dětmi, abych já mohla pracovat, že to určitě zvládne stejně tak jako já. Omyl.

Celkově jsem měla o našem vztahu velice mnoho domněnek a iluzí. Díky nim však mohl existovat a když jsem to pak všechno pustila, zbortilo se to jako domeček z karet. Když se tvůj táta týden neukazoval a dokonce se tam zamkl, prožila jsem si krušné chvilky nejistoty, strachu a obav, dokonce i jeho smrt. Nechápala jsem, proč nepřijímá pomoc, kterou máme doma dostupnou a která by ho z toho dostala. Jak já jsem byla vděčná, když se pak ukázal, i když na tom nebyl vůbec dobře a zase se pak zavřel dole. Zůstává tam až dodnes s tím rozdílem, že chodí nahoru za tebou a dětmi a pomáhá mi s vámi.

Vždy jsem chtěla mít pět dětí, ovšem s podporujícím partnerem ve fungující rodině a tohle má k tomu hodně daleko, padla tak další iluze a já se teď neustále ptám: “Co je na tom dobře, co mi ještě nedochází, co vše je za tím krásného?”. Naše první společné dny po tvém narození i před ním vypadaly jako boj o přežití – jen já a mé děti, i tehdy jsem si ale našla chvíle, za které jsem mohla být vděčná a které jsem si s vámi užívala.

Původně jsme měli mnohem smělejší plány, a to zbourat celý dům a postavit ho od základů nový a vyhovující našim potřebám rozrůstající se rodiny. V říjnu jsme na to měli schůzku s našimi známými – architekty a tam padlo toto rozhodnutí. Dnes mi dochází, že energie v domě a možná i dům samotný se tomu účinně bránili a tátu tak stáhli do energií, které zde vládnou už přes 130 let. Tolikrát jsem se je snažila prolomit a nahoře se mi to velice dobře dařilo – náš byt je prosvětlený a útulný, ovšem je nám už malý, kdežto prostorné přízemí překypuje starými věcmi, špínou a nepořádkem. A těch entit všude kolem, které i když pravidelně čistím a posílám pryč, stále se tady drží a tak žít zde je veliká výzva pro nás všechny.

Dvakrát jsem před porodem s tvým tátou mluvila o budoucnosti našeho vztahu, on měl jasno. Překročila jsem jeho hranici a tak to se mnou skončil. Bez možnosti cokoliv napravit, vyjasnit, změnit. Poprvé jsem se ještě nedala a byla plná naděje na změnu, ale když jsem se podruhé zeptala, proč mi nemůže odpustit tak jako své mámě, mi řekl, že jeho máma je jedinečná, kdežto já jsem pro něj jedna ze čtyř miliard. Tehdy jsem pochopila jeho vztah ke mně a tak padly i poslední mé iluze. Bolelo to a zároveň to byla velká úleva. Teď už to bylo opravdu všechno jen na mně. Možná jsem si o to žádala Vesmír, ale přišlo to úplně jinak, než jsem čekala. Mohla jsem zůstat v roli oběti a chudinky, já jsem si však vždy za každých okolností vybrala roli Tvůrkyně a Bohyně.

Energie při tom všem jsem měla na rozdávání a nadšeně se vrhala do jakékoliv tvorby, která mi dělala radost, i když to byl obrovský výdej energie, když jsem k sobě neměla dennodenně svého partnera. Velká vděčnost patří mým rodičům, kteří se mi postarali o děti, když jsem potřebovala tvořit. Nikdo nechápal, jak mě v tom partner může tak nechat, o to víc mi fandili a bez zbytečných dotazů mě podporovali. A ty jsi byl stále se mnou a každý večer, když jsem uložila děti, jsem si tě s vděčností a obrovskou láskou v srdci naplno vědomě užívala.

Blížily se Vánoce a konec roku a s nimi i termín porodu. Postupně mi docházelo, že budu při porodu potřebovat fyzickou podporu a nebyla jsem si jistá, že mi ji tvůj táta dá, ani se mi o tom s ním nechtělo mluvit. Podpora přišla od ženy, se kterou jsme už druhým rokem tvořily v rámci ozdravení a ona souhlasila, že bude u tvého porodu, vytvoří u nás doma bezpečný prostor a bude tě chytat, když půjdeš ven. Byla dostatečně odvážná a bláznivá, aby se nebála domácího porodu a naopak byla u něj přínosem. To do té doby dokázal jen tvůj táta, který byl u příchodu tvých sourozenců na svět u nás doma.

Na Vánoce přijela tvoje babička, moje máma a prožila si s námi krásné i krušné chvilky. Tvůj bráška evidentně chytal všechny šílené energie mužské linie rodu Pánek a pištěl, řval, kopal kolem sebe každý den. Vždy jsem ho musela nejdřív dostat k sobě a pak ho pevně držela, dokud to nepřešlo, což bylo v mém stavu velmi odvážné, ale neměla jsem jinou možnost. Nakonec jsme to vždy zvládli a já to ze sebe vždy setřepala a dokázala si zachovat pozitivní energii i sílu do dalších dní. Máš na tom velký podíl.

V tu dobu jsem taky přestala slyšet na jedno ucho, asi abych unesla to všudypřítomné ječení obou dětí. Jak už jsem zmínila, mnohdy to bylo o přežití a zároveň jsem si dokázala užít každou chvíli, co to šlo a vážila si, když jsme zrovna byli v pohodě a zvládli i zajet na nějaký výlet, třeba vybrat novou postel nebo dokonce cestu na Moravu. Stala se ze mě super žena. Nedobrovolně, neplánovaně, zato s velkou vděčností a uznáním sama sebe.

Velkým tématem bylo tvé jméno. Po pár měsících těhotenství jsem si uvědomila, že ho znám ze snu a řekla jsem ho tvému tátovi. O jménu Marcus jsem nebyla vůbec přesvědčená, zvlášť když jsem si našla význam toho jména – zasvěcený bohu války. To se mi vůbec nelíbilo, ale po říjnu mi to přišlo velmi příznačné a už jsem se tomu nebránila.

Když jsem ale s celou tou situací kolem tvého táty přestala bojovat a přiznala si, že už se možná nikdy nedáme dohromady jako partneři, celé se to projasnilo a začala jsem pátrat po jiném jménu. Přicházelo mi, že by to mělo být něco na “Da”. Když se mě moje podpora k porodu ptala, jestli už máme jméno a já napsala, že mám, ale není to ono, navrhla právě Darek. A v mé hlavě to udělalo cvak a bylo to tam! To je ono! Navíc to znamená dar od Boha. Velmi odpovídající mému aktuálnímu naladění.

A tak se z Marcuse stal v této realitě Darek. Už nebylo s čím bojovat a s kým válčit, vybrala jsem si dar světla.

A tak už jsi konečně mohl přijít. Oddaloval jsi to, až se mě všichni ptali, co se děje. Musela jsem si ujasnit, že ty strachy nejsou moje, ale jejich a pustila je. Věděla jsem, že víš, kdy se narodit. Potřebovala jsem ještě dokončit pár příprav a pak už jsem si užívala dny s dětmi, barsy s mámou a noci sama ve své posteli s tebou v bříšku. Byla jsem vděčná za ten kus cesty, který jsem ušla. Vděčná za to, že tvůj táta mi pomáhá s nákupy, se smontováním postelí, s voděním Marušky do školky, s trávením času s Mikym, abych si já mohla vydechnout. Vděčná za moji mámu, která to s celou naší šílenou rodinou dává. Vděčná za obrovskou podporu od mých přátel. Vděčná za příjem, který mi plyne, i když se svému podnikání nemohu naplno věnovat. Vděčná za nástroje, které mi každý den pomáhají nezbláznit se a naopak si tvořit novou krásnou realitu, o které jsem vždy snila a o kterou jsem si žádala.

To vše vidím až dnes s odstupem, nikdy jsem ale nepřestala věřit v to, že se vše děje v můj největší prospěch. Vyšla jsem z toho neskutečně posílená. Zbořila jsem všechny úhly pohledu této reality na rodinu a partnerství. Z minulosti nezůstalo vůbec nic. Jen prázdný prostor plný nové naděje a odhodlání nevystavovat sebe ani druhé svým iluzím a žít v otázce, co dalšího a zcela nového je tady možné vytvořit.

A tak přišel den D…