Jak prožít krásné šestinedělí

Šestinedělí – šest týdnů, kdy se máma a táta sžívají se svým nově narozeným miminkem. Doba, která patří jen jim. Stejně jako u porodu tady vznikají pouta na celý život. Návštěvy jsou vítány pouze takové, které dodají podporu, pomohou s chodem domácnosti nebo přinesou něco dobrého na zub. Doba plná emocí, slz radosti i smutku. Čas zastavit se, pozorovat a nechat plynout.

Naši malí učitelé

Moje malá velká učitelka, foto Zuzana Pragrová

Přicházejí na svět jako čisté duše, které v sobě mají nekonečnou moudrost Vesmíru. Jak jinak si vysvětlit, že děti přesně ví, jak se narodit, co přesně u porodu dělat a jak zvládnout první hodiny, dny a týdny života. Zároveň dostávají do vínku tělíčko, které se teprve učí ovládat a postupně poznávají, jak to v naší společnosti chodí. Úkolem nás rodičů je bezpečně a s láskou je tím vším provést. Pokud jim dáme prostor, budeme jim věřit a necháme se jimi vést, budou naše děti spokojené a my se mnohé naučíme. Někdy je to velmi těžké, protože máme zafixováno, jak to všechno má být, co máme dělat a jak se máme chovat. Být skvělým rodičem svému dítěti znamená tato dogmata opustit, napojit se na dítě, nechat se vést svou intuicí a dát mu lásku bez podmínek. Sama jsem si nejprve musela vyřešit hromadu bloků, které mi bránily pečovat o mou dceru jiným způsobem, než je v naší společnosti obvyklé. Když jsem dávala na rady okolí, které s námi nebyly v souladu, dávala mi to patřičně najevo svým pláčem a nespokojeností. Teprve když jsem si dovolila jít naplno svou cestou, pochopila jsem, co to znamená mít opravdu šťastné a spokojené dítě.

Příprava na šestinedělí

Na porod našeho miminka, o kterém píši tady, jsem se perfektně připravila. Z jeho průběhu jsem si odnesla pocit naplnění, jako ženu mě velmi posílil a dodnes na něj s vděčností vzpomínám. Avšak na to, co přišlo poté, jsem připravena nebyla a zaskočilo mě to. Najednou je tady se mnou človíček, o kterého se musím postarat. Pravidelně mi ožužlává bradavky, když ho bolí bříško, srdceryvně pláče, několikrát za noc mě budí a chce být neustále v mé přítomnosti. Život se mi obrací naruby, všechno je nové a rychle se mění. Jsou to ale ty nejkrásnější okamžiky v mém životě a naštěstí brzy nacházím klíč k překonání všech překážek – být tady a teď, napojena na svou intuici.

Týden poté

Pár hodin po narození v náruči táty

Vše je nové, v noci nemohu zamhouřit oka, koukám na to své zlatíčko s největší láskou a uvědomuju si, že je tu s námi nová bytost, můj splněný sen, moje štěstí. A vedle ní spokojeně oddychuje ten nejlepší muž, manžel a táta na světě. Sen se stává skutečností. Ale co dál?

Skutečnost se stává poněkud drsnou, když Maruška trpí na bolení bříška. Pomáhají nám esenciální oleje a RUŠka. Na bříško jí mažeme olejíček na zažívání a na plosky nohou mátový olejíček. Nejhorší pro mě na tom je „nejde to z ní ven”, příčinu nacházím u mámy ve svém dětství, když mi nedává najevo svou lásku a emoce. Po vyčištění bolení bříška ustává. Zároveň zjišťujeme, že okurky, které jsem v posledních dnech tak hojně jedla, nadýmají, proto je okamžitě vynechávám.

Šestý den po porodu

Šestý den ráno Maruška odkopává pupečník, celý den se pak mazlíme a vše je o dost snazší. Placentu zakopáváme na zahradě, poprvé jsme spolu všichni tři venku. Na pupíku se jí udělal stroupek ve tvaru srdíčka. Kapu jí do něj mateřské mlíko na zahojení, stejně tak do očí, aby se jí neslepovaly. Příroda je mocná a vymyslela to velmi chytře, na všechno si vystačíme sami.

Celý týden je pro mě jízdou na dráze emocí. David, Maruška i moje máma, která nám prvních 14 dní pomáhá, mi svým chováním ukazují to, co ještě nemám vyčištěné. Slzy mi tečou proudem a já poctivě ruším a ukončuji tak předávání těchto nefunkčních přístupů z mámy na děti, které to pak žijí a předávají dál svým dětem. Všichni se učíme každým dnem, je neuvěřitelné, co vše jsme za tak krátkou dobu prožili. Co se nám osvědčilo?

Od narození na nočník

Těsně před porodem jsem se rozhodla, že budeme zachytávat vylučování miminka přímo do nočníku už od narození. Máme nakoupeno 40 klasických látkových plen, malou misku jako nočník a knihu Bez plenky. Dočítám se, že není důležitý počet nepočůraných plen, ale naladění se na miminko a jeho potřeby. A tak se na Marušku ladíme, vnímáme její projevy, držíme ji nad nočníkem a radujeme se z prvních úspěchů. Ještě s připojenou placentou se nám poprvé podaří zachytit do nočníku i kakání.

Po šesti dnech už poměrně přesně rozeznávám Maruščiny signály, kdy chce pít, spát, kakat nebo čůrat. Když se vzbudí, je třeba ji dát na nočník a nepropásnout ten okamžik. V jejích 14 dnech už přes den zvládáme čůrat vždy do nočníku, noci jsou závislé na tom, jak moc jsem unavená a zda se probudím hned, když se začne vrtět. Každý den zažíváme maraton kojení a čůrání, je neuvěřitelné, kolik se do tak malého tělíčka vejde. Když vidím, kolik toho v nočníku vždycky je, neumím si představit, že tohle zachytí plínka, aniž by to bylo všude kolem. Na konci šestinedělí už pěkně dává signál, pak vydrží, než ji dáme nad nočník a teprve potom to pustí.

Kojení podle potřeby

Po kojení zasloužený odpočinek

Kojení – kapitola, na kterou jsem vůbec nebyla připravená. Prostě jsem si řekla, že to nějak dáme, jenže pak jsem začala poslouchat rady okolí a postupně tak zapomínala na své vrozené mateřské instinkty. Třetí den po porodu se mi prsa nalívají mlíkem, Maruška to naštěstí postupně všechno vytáhne. Až do návštěvy doktorky druhý den po porodu ji kojím bez omezování. Radí nám dát dudlík, aby se nepřepíjela a neblinkala. Také mi doporučuje kojit v pravidelných intervalech maximálně 15 minut. Protože chci Marušce ulevit od bolení bříška, poslechnu ji, ale ne vždy se mi to podaří dodržet a pak se to ve mně pere. Zvlášť když mi David říká, že Marušku přecpávám, ale já vím, že dělám správně, když její pláč tiším u prsa. Je to začarovaný kruh. Když pláče, kojím, když je přepitá, bolí ji bříško a pláče. Davidovi tam pak nacházíme bloky z jeho porodnice – „dávají mi málo” a „berou mi to”. Hned při jejich čištění se Maruška sama od prsu odtrhává a uklidňuje se.

Postupně se mi hojí rozkousané bradavky. Nejdřív jsem to ignorovala, hlavně že pije, ale po přiznání si nepříjemného stavu nacházím blok, jak mi táta dává na zadek a „já to musím vydržet, jinak to bude ještě horší”. Hledám pak informace na internetu a zjišťuji, že je to špatným přisátím. Okamžitě rušíme dudlík a intervaly kojení. Pilujeme správnou techniku a zabírá to, další překážka pokořena. Celý den sedím v posteli, kojím, nechávám odříhávat nebo dávám na nočník. Při kojení čůrá i třikrát za sebou, takže ji při tom zároveň držím nad nočníkem.

Ty oči odráží celý Vesmír

Po nějaké době si ještě čistím blok „nemůžu si dělat co chci”, v tomto případě jíst, co chci, aby moje strava nebyla příčinou jejího bolení bříška a ekzému, který se jí objevil na tělíčku. I tak je potom můj jídelníček ukázkový, ale je to vše přirozené, žádný tlak na to, co musím a nesmím. Na konci šestinedělí už Maruška váží přes 5 kg, má baculaté tvářičky a tlustá stehna, jakoby něco doháněla. Všechno to jde i bez dudlíku, dokonce i méně ublinkává. Postupně se hezky zklidňuje, jakoby se už nabažila upíraného kontaktu.

Nošení na srdci

První navázání do šátku

Nemáme kočár, pořizujeme šátek na nošení. Je nádherný modro-fialový, přesně jako obraz, který jsme dostali k svatbě a já si uvědomuji, že to jsou přesně Maruščiny barvy. Modrá i fialová k ní prostě patří. Možná proto jsem tehdy ve snu viděla modrou barvu a pak jsem si myslela, že čekáme chlapečka. Poprvé do šátku navazujeme po deseti dnech od narození, je nádherný pocit mít ji u sebe a přitom mít volné ruce. Bosá se s ní procházím po trávě a nasávám sluneční paprsky.

Naše šťastná rodinka na procházce

Společně chodíme všichni tři na dlouhé procházky. Když se Maruška vrtí, vybalíme ji ze šátku a dáme vyčůrat, když má hlad, nakojím ji v šátku. Je skvělé, že ji můžu takhle obstarat a nic víc k tomu nepotřebuju. Jsem své dceři co nejvíce nablízku a šátek je mi obrovským pomocníkem, můžu ji mít u sebe a přitom si připravovat jídlo nebo si číst knížku na zahradě. I když tam by se nám hodil kočár, aby mohla spát na čerstvém vzduchu, když ji zrovna nenosím. Jen co vyšlu myšlenku, hned ten den večer ho David přiváží domů a Maruška v něm v dalších dnech spokojeně spinká.

Společné spaní

I při spaní jsme si blízko

Maruška má stejně jako v těhotenství své místo u nás v posteli, jen se z bříška přesunula mezi nás. První noc nemohu zamhouřit oka, jsem nabitá energií a sleduju, jak to mé štěstí oddychuje. Postupně mi dochází, že bych měla spát, když ostatní spokojeně odpočívají, protože když budou vzhůru, budu vzhůru taky a noční spaní už nedoženu.

Taky si až zpětně uvědomuju, jak mě mé tělo už v těhotenství připravovalo na noční vstávání. Dříve jsem byla schopná prospat celou noc, těhotná jsem se pak budila jen o půlnoci na malou. První dva týdny s Maruškou moje noční výlety na záchod pokračují, tentokrát však za účelem vynesení nočníku. Jinak Maruška prospí celou noc až do rána.

Něco pěkného se jí zdá

Razantně se to mění po dvou týdnech, kdy k ní vstávám co dvě hodiny. Po měsíci začínají být noci opravdu náročné, někdy se budí i co hodinu. Ráno se pak o ni stará David a já se dospávám. Nacházím si a čistím bloky v souvislosti s chrápající babičkou, která „mě budí” a „nenechá mě spát”. Noční vstávání k naší malé pak snáším o dost lépe, dělám to s láskou a už se nezlobím na Davida, že si klidně spí. Společné spaní má tu výhodu, že ji nemusím chodit brát odněkud z postýlky a pak se zase vracet do své postele. Díky tomu ani nepláče, jen se zavrtí a moje mateřské instinkty mě hned probudí.

Potřeby ženské duše

Pár dní po porodu se cítím plná energie, jdu se projít na zahrádku. Vystoupat zpátky těch pár schodů je ovšem jako výšlap na hory, tak zase zalézám do postele za Maruškou a dovoluji si „jen” odpočívat. Uvědomuji si, jak je pro mě těžké připustit, že zvládám pouze základní potřeby. Zato mozek pracuje naplno. Zažívám pocity euforie a čirého štěstí a radosti z naší malé princezny, ale i smutek z toho, že mně takový klidný start do života dopřán nebyl a bojím se, že pro svou dcerku nejsem dost dobrá máma. Jsou to všechno jenom mé myšlenky, takže po chvíli litování se nacházím jejich příčiny a zbavuji je nepříjemných pocitů. Každý den se valí nové bloky a já poctivě čistím, bez RUŠky bych probrečela celé šestinedělí.

Nechat se rozmazlovat

Esenciální oleje používám nejen pro Marušku, ale také pro sebe, při porodu jsem použila jasmín, levanduli, myrhu a pelargonii a teď mi tato směs navozuje příjemné pocity. Láskyplně si ji mažu i na bříško, kterému při tom děkuji za nový život. Porodní poranění léčím bylinkovými sedacími koupelemi a mažu levandulovým olejíčkem, hojení trvá necelé dva týdny. Poporodní krvácení ustává v půlce třetího týdne. Postupně zpomaluji, vynechávám povinnosti a užívám si maličkostí. Není větší slast, než si dát ráno sprchu a umýt si vlasy. Postupně se dávám dohromady, začínám tvořit dobroty v kuchyni a moje rostoucí spokojenost se projevuje i na Marušce. Když ji hladím, kouzlí první úsměvy a já se do ní ještě více zamilovávám. Rozhoduju se víc využívat svou intuici a míň informace z venku.

Muž v šestinedělí

Bezpečí a klid domova

Táta Marušky má při porodu i v následujících dnech svou nezastupitelnou roli. Z porodního asistenta se stává hřejivý polštář pro naši maličkou, která po porodu na svém tátovi prospí tři hodiny, aby se mohla máma osprchovat a pak je oba s láskou pozorovat. David se o nás láskyplně stará a přitom zařizuje formality. Po domácím porodu je třeba zajít na matriku pro rodný list, oznámit narození zdravotní pojišťovně a úřadu práce kvůli rodičovskému příspěvku. A já si čistím „nechává mě s ní samotnou”.

Láska na celý život

David se umí na Marušku krásně naladit, je z ní unešený a ona ho miluje. Role táty je pro něj nová a přitom tak přirozená. S radostí v srdci sleduji, jak mezi nimi proudí láska, když spolu spinkají pod jednou dekou, když ji drží nad nočníkem nebo houpe v náručí. Když mu to s ní zrovna dobře nejde, čistí si programy „neumím to s ní“ a „je to čím dál horší“. Mám v něm velkou oporu a pomoc, Maruška tak může neustále pociťovat bezpečí našich náručí a klid domova, i když někdy emoce lítají vzduchem na obě strany. Umíme si s nimi však rychle a účinně poradit a odcházejí tak rychle, jak přišly.

Poslouchat svou vlastní intuici

Každá máma nejlíp ví, jak pečovat o své miminko. Nepotřebuje rady okolí, potřebuje jen čas, potřebuje dovolit si poslouchat svou intuici a konat podle svých vrozených mateřských instinktů. Všechny to máme v sobě, jen přikryté vrstvou různých programů, které si neseme z dětství. Důležitá je také opora a přítomnost partnera. Pokud ji nemáme, je to opět pouze důsledek prožitků z dětství. Vše se dá rychle a natrvalo vyřešit, když se pro to rozhodneme. Vše, co se děje našim dětem a je nám nepříjemné, je odraz nás rodičů. A podle zásady metody RUŠ „když mi něco vadí, je to můj problém a jen já jej mohu vyřešit“ je třeba hledat příčinu v nás samotných, děti se pak rychle uzdravují a jsou spokojené. Je to tak jednoduché, že právě kvůli tomu to odmítáme a hledáme pomoc či viníky venku.

Uvědomuji si, že každá máma i táta jsou nejlepšími rodiči pro své děti, ať už je porodí doma či v porodnici a vychovávají a vedou jakkoliv. Naši malí si nás vybrali přesně takové, jací jsme. I já mám ty nejbáječnější rodiče na světě, milují mě a i když mi v dětství předali spoustu svých negativních programů, které zase oni nasbírali od svých rodičů, vše jsem jim odpustila. Bez nich bych dnes nebyla tam, kde jsem. Být mámou je pro mě dar a zároveň poslání. Do života mi přišla velká učitelka a jsem vděčná, že můžeme spolu inspirovat ostatní, že to jde i jinak, přirozeně a šťastně. Nezapomeňte – být tady a teď, v každém okamžiku a užít si to.

Tady a teď v každém okamžiku