Orgasmický porod pohledem muže

Jmenuji se David a ve svém životě jsem prožil okamžiky, na které rád vzpomínám. Na první místo pomyslného žebříčku řadím orgasmický, neboli vědomý či přirozený porod mé ženy Lenky. Možná to bude tím, že pokračování linie sahající až k Adamovi je pro mne ryzím smyslem života. Nikdy jsem žádný článek nenapsal a sdílení mých prožitků probíhalo doposud jen ústně. Rozhodnutí napsat o své zkušenosti a svých pocitech je založeno na silném emočním, duchovním a energickém prožitku.

Orgasmus a porod

Když se řekne orgasmický porod, leckomu to může znít neuvěřitelně, někomu to připadá krásné a přirozené, většině však jako něco zcela nereálného – mimo tento svět. Je to tím, že žijeme ve světě, kde hlavní a podporovaný proud je ovládán strachem (vyhledávání negativních zpráv), tradicí (tradiční medicína), nepřirozenými autoritami (lidé, kterým jejich profese či role dává pocit moci a nadřazenosti) a v neposlední řadě je to mamon ($, Kč, …). Kouzlo orgasmického porodu je totiž relativně prosté a boří většinové názory.

Rodička se nesmí bát, musí si věřit a vědomě se oddat přirozenému porodnímu procesu. Tím je de facto klasická mainstreamová žena o takový porod ochuzena. Možná si teď řeknete: je to tedy jen záležitost pro divoženky? NE! Ve společnosti se zvyšuje počet žen, které chtějí takto rodit a dokonce i rodí. Čím to je a po čem vlastně touží? Je to logické a prosté – touží po přirozenosti, po svobodě, zkrátka se rozhodly odpoutat od „Matrixu“ (neboli vnucovaného systému) a vzít odpovědnost za svůj život a své činy do vlastních rukou. Trh na stoupající poptávku zareagoval a je na něm množství kurzů a seminářů, jak začít vědomě žít. S výše uvedenými myšlenkami je za jedno i určité probuzení divé ženy, která je od narození v dívkách nepřirozeně potlačena (dle společenských tradic a norem vhodnosti toho či onoho). Každá žena má v sobě divoženku, ale ne každá ji dokáže vědomě osvobodit. Když už tato situace nastane třeba při milování, divákem je většinou jen jeden člověk a ten z toho bývá ohromen.

Foto Zuzana Pragrová

Tyto nespoutané ženy byly dříve nazývány divoženkami a čarodějnicemi, byly na okraji společnosti a nezřídka vyobcovány či upáleny. Podle mne byl hlavní důvod jejich pronásledování to, že mohly svým příkladem přesvědčit lidi, aby se nenechali ovládat a žili svobodně a šťastně. Dnes tento strach pomíjí, a tak se ženy nebojí objevovat svou přirozenost a nespoutanost. V oblasti porodnictví je dle naší tzv. západní medicíny mnoho nepřirozeností, co ženy spoutává. Málokdo třeba ví, jak vzniklo porodnické křeslo a proč se na něm vedou porody, a přesto se takový porod na zádech bere v porodnicích za tradiční a přirozený!

Při orgasmickém porodu nemusí jít vždy nutně o sexuální zážitek, o takový porod se jedná ve všech případech, kdy žena na tyto chvíle vzpomíná s radostí a kdy porod po fyzické i citové stránce prožila jako příjemný a také jako Žena je z něj posílena. Takový porod dotváří silnou a vyrovnanou osobnost.

Má cesta k orgasmickému porodu

To platí i o lidech, kteří jsou v této chvíli přítomni. O sobě mohu říci, že jsem se na danou chvíli dlouho připravoval. Můj vlastní porod probíhal na konci sedmdesátých let klasicky, a to v porodnici císařským řezem. S postupem času a jak se člověk vyvíjí v daném systému, si na něj vědomě nevzpomene. Ovšem pokud při porodu dochází k traumatům, tak ta poté ovlivňují dále celý náš život. Na tato traumata můžeme narazit ve stavech změněného vědomí – třeba v hypnóze nebo při terapiích.

Má cesta k orgasmickému porodu započala tedy již mým vlastním porodem. V životě jsem pak bral doktory jako nepřirozenou autoritu. Můj dětský doktor měl však „alternativní“ přístup k nemocem a nikdy mi antibiotika nepředepsal. Rýmu řešil doporučením zvýšeného příjmu tekutin, ovoce a odpočinku. Když jsem měl těžký pásový opar, vyzkoušel na mně akupunkturu. Uzdravil bych se tak jako tak, protože to byl můj záměr. Záměr je ve všem důležitý. Špatný záměr může napáchat mnoho škody, stejně jako se mi to stalo před třicátými narozeninami. Po rozhovoru se svým strýcem, jenž se vyléčil z rakoviny, jsem si vzal do hlavy typický příklad špatného záměru. Tím bylo přesvědčení o mém silném pozitivním myšlení, že by dokázalo zvládnout i jakoukoli těžkou nemoc – klidně i nádor v hlavě. Posléze mi byla diagnostikována cévní mozková příhoda (CMP). Jinak zvaný mozkový infarkt se v mé hlavě projevil ve formě tří nedokrvených ložisek (částí) mozku, kdy mi bylo lékařem sděleno, že je to jako jizva – tedy již to nezmizí a mám to natrvalo. Pozitivní částí mého záměru však bylo, že to dokážu vyléčit. Po půl roce na kontrolním vyšetření ložiska zmizela a já byl zcela zdráv, a to k nevíře lékařů, kteří pak jen změnili diagnózu z infarktu na migrénu s aurou.

Foto Petra Rusková

Touto situací se zásadně změnil můj pohled na fungování lékařství a začal pomalý rozbřesk chápání toho, jak to doopravdy na tomto světě funguje. Začala má cesta k vědomému bytí, žití v přítomnosti (tady a teď), ke šťastnému životu. Přes práci s podvědomím, kyneziologii, kraniosakrální biodynamikou, světelné i jiné meditace a konstelace jsem se dostal až k tantře a práci s temným erosem. Všechny metody mi ukázaly mé problémy, které si s sebou nesu z různých traumat či jinak do mne vepsaných negativních zkušeností. Jejich neustálé opakování mi však způsobovalo vracení nepříjemných pocitů. Až po jedné terapii metodou RUŠ se mi přestal vracet problém mého názorového střetávání a hádek o mé pravdě s maminkou. Mým ideálem je žít šťastný rodinný život v rovnocenném partnerství, které je plné lásky, harmonie a souznění. Tomu se však můj život ani vzdáleně nepodobal a teprve po absolvování kurzu RUŠ 1 a po odstranění zásadních programů, které způsobovaly neustále opakující se špatné pocity, se mi plní mé ideály, sny i přání. Netvrdím, že jsem neustále šťastný, ale dnes už mám efektivní nástroj, jak rychle, účinně a šetrně odstranit vše, co mému štěstí brání. Jednou jsem se dozvěděl moudro, že problémy jsou na člověku a jeho čisté duši nabaleny jako vrstvy na cibuli. To, co Vás trápí v mysli aktuálně, je jako vrchní slupka cibule a když ji odstraníte, je tam další, ale záleží jen na Vás, za jak dlouho a jestli vůbec se chcete dostat až k samému jádru – čisté duši, vědomému bytí, světlu, ryzí energii, podstatě, Bohu nebo tomu, co tam má každý z nás. Pro takto vědomého člověka s čistou duší je pak orgasmický porod bez zásahů zvnějšku přirozená volba, při které bere odpovědnost za život svůj i svého dítěte do svých rukou.

Přípravy na porod

Foto Zuzana Pragrová

V rámci příprav na porod našeho děťátka jsme se s Lenkou svědomitě rozhodovali, jak a kde rodit. Uvědomili jsme si, že nejpřirozenější je domácí spontánní porod, při kterém máme soukromí a pohodu domova. Osobně jsem přispíval svými názory na věc, ale věděl jsem, že rodí žena a ta intuitivně jediná ví, co je pro ni i miminko nejlepší, a tak jsem rozhodnutí nechal v její moci a byl pro ni ve všem oporou a plnil její přání. Většinu času jsme od početí prožívali spolu a já věděl, že všechno proběhne tak, jak má.

Zajistili jsme si i porodní asistentku, ale po kurzu předporodní přípravy jsme si byli stále více jistí, že všechno zvládneme i sami. Ze svého okolí jsem vnímal obavy a strachy z domácího porodu. Měl jsem tedy pro jistotu domluvenou i sanitku, která by stála před domem. Tu jsem nakonec vůbec nevolal, jelikož jsem si uvědomil, že tím bych jen dodal energii těmto obavám, které by se mohly dostat na povrch a stát se skutečností. To, čemu věnujeme své myšlenky a energii, se stane naší realitou. Proto jsem vždy ve svých slabých chvilkách, kdy mé myšlenky v průběhu porodu sklouzávaly k negativnu a strachům, mé myšlení směroval k cíli a záměru, který jsme si oba vytyčili. A to ideální orgasmický porod v krásném prostředí. Pro někoho by to mohlo být i v porodnici, ale my jsme věděli, že by nás převoz a přítomnost i úkony lékařského personálu ochudili o to krásné, co jsme si doma společně prožili.

Z mého pohledu jsem byl já v roli ředitele porodnice, primáře, porodníka, sanitáře i porodního asistenta. Vše jsem zvládl dle mého výborně. Hlavní role pro mne však spočívala v tom být mužem své ženě – to pro mne znamená plnit její přání, být jí oporou a být s ní v duchovním propojení a myslí co nejvíce tady a teď – v přítomnosti. Jak jsem to zvládl, má právo posoudit jen ona.

Tím nejpodstatnějším na celém porodu byly tzv. emoce, které jsem prožíval před a především při porodu. Já osobně bych nazval to, čeho jsem byl svědkem a co jsem cítil, velkou energií. Díky tomu, co jsem ve svém životě prožil a čím jsem prošel, mám „vědomé ruce“, které mi dovolují vnímat jisté drobné pohyby, které se v našich tělech dějí. Jsou to energie života a ty se při porodu manifestují v takové míře, že to bylo neskutečně nabíjející. Vibrace, které jsem cítil, když se začala stahovat děloha, se nesly i na dálku a když jsem přiložil na Lenku ruce, bylo to, jako když se dotknete elektřiny. Podle mého je správné nechat tyto energie přirozeně probíhat a odeznít. Zásah do toků těchto energií vyvolá reakci, která se může v člověku uložit jako trauma. Žádné umělé hormony ani utěšující prostředky či zásahy nejsou při porodu potřeba. Vše, co ženě brání porodit krásně a přirozeně, jsou právě jen její strachy, nezpracovaná traumata, negativní programy – zkrátka nastavení, které do ní bylo za celý život vtisknuto.

Průběh porodu

Foto Petra Rusková

V předvečer porodu jsme si zašli na dlouhou procházku a já udělal poslední fotky Lenky s velkým bříškem u místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Po nádherném večeru jsme brzy ulehli a já se vzbudil kolem druhé hodiny po půlnoci, kdy už má žena věděla, že dnes je ten den, na který jsme víc jak měsíc čekali. Termín stanovený dle lékařských tabulek jsme překročili o čtyři týdny.

Nejprve jsem zabezpečil, aby byla pohodová atmosféra a pomocí kolegů policistů odklidil z naší ulice opilce sobotní noci. Poté jsem se soustředil na to, co se děje u nás doma a připravoval předem nachystané porodní věci na svá místa. Takovými věcmi jsou třeba různé měkké podložky, aby ženu nebolela kolena při klečení na tvrdé podlaze a jiné individuální drobnosti, které je dobré si pořídit, když se chystáte na domácí porod. Seznam věcí si se svou ženou můžete stanovit třeba tak, že si představíte, jak a kde bude porod probíhat a pak zapojíte intuici, která Vám řekne, co všechno je potřeba.

Dle záznamů, které jsem při porodu zapisoval, nám trval porod skoro šest hodin. Na prvorodičku výborný čas, ale vše záleží na vnitřním nastavení, a to je u každé ženy individuální. Během této doby jsem se jako muž, který je součástí takového porodu, měl čas chvílemi zastavit a uvědomit si, co se mi honí hlavou. Bylo to natěšení z příchodu miminka, byly to pocity výjimečnosti a jedinečnosti této situace, hrdosti na svou ženu i na miminko, které už průchodem přes porodní cesty dokazuje svou sílu a překonává tím první životní výzvy i svého tátu, který zvolil na tento svět jinou cestu.

Chvílemi jsem myslel i na čas a své strachy, které vyplouvaly. V takových chvílích je třeba soustředit se na přítomný okamžik, na to, že se všechno děje tak jak má a především na vlastní nebo společný záměr. Tohle vidím jako klíčové okamžiky na mé straně, kdy jsem se nenechal strhnout do nebezpečného víru negativních myšlenek a spirály strachu, která by se mohla rozjet do fáze, kdy by ovládala ona mě. Odměnou mi byly chvíle, kdy jsem mohl jako první vidět nádherné tmavé vlásky našeho děťátka a s hrdostí v hlase to oznamovat její mamince. Uklidňovat ji, povzbuzovat, říkat jí, jak je skvělá a jak se situace vyvíjí a také, že to jde ke zdárnému, vysněnému i vytyčenému cíli. V pravou chvíli také umět mlčet (při kontrakcích) a když je třeba, tak pevně stisknout, obejmout i posílat energii anebo jen tak pohladit místo slov „miluji Tě“.

Foto Zuzana Pragrová

Největší množství energie jsem cítil, když vycházela hlavička a mohl jsem pozorovat zázrak zrození. To, jak se tváří miminko, než se poprvé nadechne. Jak po hlavičce po chvilce projde i tělíčko. Když mi vklouzne do mých připravených dlaní. Tak to jsou chvíle, které můžete nazvat, jak chcete, ale nic ten okamžik nepopíše tak věrně, jak jsem ho cítil. Štěstí mi vehnalo slzy do očí a já už vím, jak se cítí otec. Tato chvíle mi odpověděla na spoustu otázek, cítil jsem v ní přesně to, co je jak v životě důležité.

První okamžiky jsme trávili všichni tři společně, zachumlaní do všeho možného a bylo nám nádherně. Po miminku je třeba porodit i placentu, ale to už mi přišlo jako snadný úkol, pro v tu chvíli už zkušeného porodníka i úspěšnou rodičku. Není třeba nikam pospíchat a lékařské limity jsou v tu chvíli jen zbytečně stresující. Ideální je, když ji žena lehce vytlačí, až bude i s miminkem v pohodě po tak silném prožitku.

Naše dcera Maruška byla pět dní napojená přes pupečník na svou placentu a až se sama rozhodla, tak se jí zbavila. To jsme oslavili společným rituálem na naší zahradě, kdy jsme Marušku spojili s místem jejího porodu zakopáním placenty pod naší třešní, nedaleko od místa, kde poprvé spatřila krásy našeho světa. Takový porod se zároveň nazývá jako lotosový a miminko může čerpat energii z placenty dle své vůle, což se následně projeví i v životě. Jak? To nám ukáže čas. Za sebe vím, že jsme udělali všechno pro to, aby naše dcera byla láskyplnou svobodnou bytostí, která se rozhoduje podle svého srdce, naslouchá své intuici a naplní to, proč na tento svět přišla.

Foto Zuzana Pragrová